Otevřít panel přihlášení
sdílej
RBE I
Napsal uživatel Vlkavští havrani    Středa, 08 Listopad 2006 19:57   
MOTOTURISTIKA JEN PRO ODVÁŽNÉ JANOV ? MONTE CARLO (24.6. ? 2.7.2005) 1. Úvod 1.1. Cíl cesty 1.2. Účastníci 2. Příprava 2.1. Komplikace 3. Odjezd 3.1. Cesta tam 4. Základní tábor 5. Výlety 5.1. Cannes 5.2. Monte Carlo 6. Odjezd II 6.1. Cesta zpět 7. EXTRÉM CLUB 8. Závěr - Domove, drahý domove ?. 1. V úvodu bych chtěl především poznamenat, že to co zde píši, jsou dojmy pouze mé, případně po konzultaci s mými spolucestovateli, také jejich a jde o cestu, které jsme se zúčastnili my (tzn. 5-6 motorkářů). Zkráceně od začátku je zde pár chlapů (i holek), kteří mají stejný koníček, a to motocykl. Nebudu zabíhat do minulosti, protože když Ti první už jezdili po středočeském kraji na motorkách české provenience, já, i když už mám po třicátým křížku, ještě nebyl na světě. Každopádně až v posledních letech uzrála ta vhodná doba na to uskutečnit své sny, zakoupit poněkud silnější kubaturu než je Jawa 350 a vyrazit do Světa (to velké ?S? je tam samozřejmě proto, že je to doslova ? pozn.). Samozřejmě zprvu to byly pouze neucelené cesty po koutech naší republiky a každý měl více či méně zkušeností, a tak teprve v roce 2004 se uskutečnila první velká akce a vyrazilo se do Rakouska. Některým se to však zdálo málo, a tak si to protáhli až do jihočeské vesnice v Itálii ? Bibione. Tato cesta mnohé napověděla o budoucnosti vznikající motorkářské společnosti, která si se svým sídlem ve vísce Vlkava dala jméno HAVRANI. 1.1. Po již zmíněné cestě do země našich jižních sousedů (známýchto kverulantů v oblasti jaderné energie) se v hlavě našeho prezidenta rodila již cesta nová, zajímavější, zábavnější i obtížnější ale hlavně s jasným cílem na Côte d´Azur ? tedy Azurovém pobřeží jihovýchodní Francie. Ať již procházka po Saint Tropez s panem Funésem coby četníkem za zády, či nahlédnutí do známého hotelu ve filmovém městě Cannes, anebo znalcovo oko rozpoznavší gumu Formule 1 zanechanou na asfaltu světoznámého okruhu přímo ve městě daňových podvodníků Monte Carlu ? to vše se již jasně zjevovalo tomuto hlavnímu spojujícímu článku našeho společenství. Ale hlavně nádherná a svobodná cesta na našem jednostopém příteli (kterému je častokráte věnována větší pozornost než vlastnímu partnerovi). 1.2. Kdo jsou HAVRANI? V současnosti není přesný počet těchto znovupřilétnuvších ptáků do Vlkavy znám. Zakládající členové jsou skutečně, nebo někdy byli, rodilými Vlkaváky. Jsou zde ale i jejich synové, příbuzní (nebo možná budoucí příbuzní ) a přátelé z okolních vesnic. A pokud přijdou další, bude to jenom dobře. Tak tedy kdo?: Ota KRÁL ? starý havran (Oťas, prezident) ? Yamaha XJ 900 diversion, Suzuki Marauder 800 Petr OTA ? havran záložák (Švec, Mobydick) ? Yamaha XVS Virago 750 Milan VÁVRA ? havran záložák (Kahan) ? Yamaha SRX 450 Pavel VÁVRA - havran záložák (Kahan2) ? Kawasaki LTD 1100 Karel ACSAY ? havran záložák (Kája, Benjamin) ? Kawasaki ZR 7 Oto KRÁL ? havran (Oťas mladší) ? Honda XL 1000A Varadero Pavel HANUŠ - havran Baron (Pavlíček) ? Suzuki GSF 1200S Bandit Mirek JEŘÁBEK ? havran (Miras) ? Kawasaki VN 800 Vulcan Marek KRÁL ? havranpírko (Marek) ? Honda CBR 1100XX SuperBlackBird Aleš JEŘÁBEK ? havranpírko (Aleš) ? Suzuki Intruder 800 Libor VLASÁK? havran (Kolíňák) - Honda CBR 1100XX SuperBlackBird Martin ŠTĚPÁNEK? havranpírko (Kolíňák2) Honda CBR 600F Toto jsou všichni účastníci projektu RBE 1. Jo samozřejmě nesmím zapomenout na 2 ledviňáky kluků Jeřábků. Byly fakt super a klukům závidím a přeju jim hodně šťastných km s jejich hezčíma polovičkama. No a samozřejmě je tady ještě Havran Václav Čermák se svým šestkovým Dominátorem, ale ten měl bohužel na práci práci, a proto se účastnil pouze jako zásobovač určité části oblečení?..ne, plavky né ? i když do vody je to taky. 2. Jak si pan Prezident usmyslel, tak také učinil a s vervou svou vlastní se pustil do přípravy tak náročné cesty. Prostudoval bezpočet map a cestopisů a nejednou mu byl nápomocen i jeho počítač. Stahoval z internetu kdejakou poznámku a zapisoval do notesu. Když jsme viděli jeho úsilí, chtěli jsme také nějak přispět do mlýnku (nu popravdě nám rozdal úkoly), avšak i po našich probdělých nocích a dnech, kdy bychom měli do práce snad ještě peníze nosit, jak jsme místo vydělávání peněz společnostem surfovali po internetu a hledali jím požadované informace, nebyl s naší prací pan prezident spokojen. Nakonec však základ byl a my dostali do rukou první itinerář. 2.1. Bohužel ne vždy se vše podaří podle i tak dokonalého plánu a člověk (dokonce i prezident) musí občas poslechnout svůj rozum, jo a taky toho pána se stetoskopem na krku. A tak se ke smůle nás všech stalo, že ten, který dal celou cestu dohromady, nakonec zůstal doma. Maličko se kvůli tomu musel změnit program, neboť jsem se s ním měl střídat na motorce, zatímco ten druhý pojede autem. Auto tedy odpadlo a s ním úsměv z tváře některých z nás, kteří jsme si chtěli na motorce odlehčit. Dalším neduhem, který vyvstal z odpadnutí našeho hlavního člena výpravy byl rozpad naší společnosti. Zatímco jedni preferovali již předem stanovený čas odjezdu (pátek 24.6. 15:00), druzí namítali, že odjezd by byl lepší až druhý den ráno (tedy v sobotu 25.6.). No nedohodli jsme se, a proto jsme vyrazili ve dvou týmech, přičemž první tým dodržoval původní plán cesty a druhý tým, který jel až v sobotu začal poněkud jinou trasou. Avšak termín a bod setkání byl jasný ? neděle 26.6. Janov??.jenom jestli. 3. Do této doby to bylo pouze pro zasvěcené, zatímco pro ostatní jen plácání hubou do větru. No tak teď už by tam mohla být nějaká fakta, ne? Protože jsem z té páteční skupiny budu se zaobírat cestou pouze této. Vyrazili jsme asi v 15:30 (jisté organizační nedostatky jako mé dotankování, příprava kamerových stanovišť, špatná komunikace s hlavní kameramankou atd.) Z Vlkavy pouze v pěti (neboť ?Kolíňáci? nás mají dle nových informací dojet až na hranicích) míříme tedy do Jiřic za ?Kahanovcema?, kteří vyráží až zítra. Ta cesta sem byla příšerná. Díry a prohlubně v silnici z kostek. Já i můj Black neskutečně trpíme, zatímco můj bratr na Varaderu ukazuje k čemu tam má padáky, na které si pohodlně servíruje svoje fajfky. Konec Jiřic ? konečně silnice a za chvíli i dálnice. Po několika km nás opouští náš prezident a vrací se na základnu, aby připravil vše pro zítřejší odjezd druhé skupiny. Před námi průjezd Prahou a slibné dálky klikatících se dálnic a silnic. Při cestě po Štěrboholské radiále nás čeká příjemné překvapení. Z ničeho nic se k nám zezadu přidávají ?Kolíňáci?. Po rychlém přivítání u nejbližší aralky míříme tedy již v 6-ti vstříc novým dobrodružstvím na dvou kolech. Jako vždy semafor na Barandovském mostě dělá své a mi poprvé zkoušíme reakce jak své tak i okolních plechovkářů, když kličkujeme mezi dvěmi rychlými pruhy plnými nedočkavých pražáků. První nedorozumění je u Plzně. Tak kam? Po starý přes Plzeň, nebo přes ten nový obchvat? Když nás dojedou opozdilci a vyslechneme si své, najíždíme na obchvat abychom zastavili u první benzinky, někteří natankovali a dohodli se na další cestě směr Klatovy a Železná Ruda. Zanedlouho sjíždíme z obchvatu a míříme po státovce na Klatovy. Bohužel byl jsem to já, kdo měl první malý výlet mimo silnici na šotolinu a trávu, avšak se štěstím jsem to ustál a jeli jsme dál. Dnešek byla zkouška ohněm, a to doslova ? 28°Celsia není pro člověka v kůži, pod kterým topí mašina a on nemůže trochu přidat zrovna ideální povozeníčko. První nocleh byl naplánován v kempu za vesničkou Běšiny a bez okolků mohu potvrdit, že to byl nejlepší kemp, v kterém jsme za celou dobu expedice přebývali. Výborné pivo, příjemná obsluha, celkem přijatelná cena cca 230,-Kč/osobu, ale hlavně chatky (čtyř lůžkové) a tím i postele !! Vyrážíme kolem půl sedmé ráno a zastavujeme u první benzinky. V tom se rozprší a začne docela slušný slejvák. Jen tak mimochodem - ?Šefca? jede jenom na jeden válec. Měli jsme docela stažíno, a Petr už byl smířen s návštěvou jeho bratra v Sušici a pak tradá domů. Naštěstí nakoupil na již zmíněné benzince nejen správnou svíčku, ale i svíčák (na jedno použití) a ?Světe div se! - ono to funguje. Chvilku vyčkáváme, zda se déšť umoudří, ale když po čase sice zmírnil, ale pokračoval, vyrazili jsme i my. Nedá se nic dělat, další a poslední benzina na českém území je opět v našem obležení a zde již oblékáme oděv ?pana Nezmoka?, abychom sice vypadali jak medvědi, ale i když v dešti, cítili se relativně v suchu. Celnice ? zatímco si s českými policisty vesele povídáme, němečtí policisté nám s jejich proslulou urputností a pečlivostí sbírají všechny pasy a teď se podržte ? podle předložených malých techničáků kontrolují tzv. VIN (neboli identifikační číslo motocyklu ? rámu) na našich strojích. Samozřejmě to nějakou chvilku potrvá a protože stříška celnice je malá, několik z nás mokne a drtí mezi zuby nadávky. Pokračujeme. Je to skutečně škoda, že prší, protože se velmi slušná silnice hezky klikatí a určitě bychom se tady jaksepatří vyblbli. Bohužel k naší škodě i do budoucna jsou jak němci, tak italové, tak i francouzi dost opatrní a před každou i sebemenší i velmi přehlednou zatáčkou stojí značka s omezením rychlosti na 80 až 50 km/hod. A protože nemáme zrovna peněz na zbyt, nehodláme podporovat žádné zahraniční státní úřady a jakž takž se snažíme dodržovat jejich předpisy a značky. Déšť zanedlouho po přejetí hranic ustal a my se znovu začali smažit ve vlastní štávě pod náporem teď již německého slunce. Cesta je daná Deggendorf, Landshut, vyhnout se Mnichovu, a proto přímo dolů na Rosenheim a Innsbruck. Těsně před Innsbruckem zastavujeme u benzinky, u které je i malé jezírko, kde se koupou rakušáci. Tak zoufale na tom ještě nejsme, a tak se uvelebujeme na trávu pod jedním ze stromů a s úlevou shazujeme kožené svršky. Vyndáváme paštiky, chleby a salámy a mlaskáme rakušákům do uší. Pak se natáhneme a odpočíváme před další cestou. Po odpočinku vyrážíme dál do Bolzana. To už se ovšem kolem nás rozprostírají hory Italských Alp. Itálie je krásná zem s hezkými dálnicemi, avšak ty jejich mýta nás stála pěknej balík. Před Trentem se díváme na postupující šedou clonu, do které zákonitě musíme vjet. Přiznávám, byl jsem proti navlékání se znovu do nepromoků ? říkám: ?vždyť jsme skoro doma? (tedy u dalšího bodu noclehu), ale nakonec jsme se do nich všichni oblékli. Začíná trochu pršet a my zastavujeme u benzinky a ptáme se italských policistů, kde že to máme odbočit na Vason a oni italskou angličtinou vysvětlují ?Trento čientro? ? takže na centrum. Vyrážíme z benzinky a začíná skutečná smršť. ?V tom sem ještě nejel?, říkám si a snažím se rozpoznat silně rozmazané cosi předemnou. Jo, je to dobrý, furt jsem na silnici. Na správné odbočce sjíždíme z dálnice, platíme mýtné a řešíme nastalou situaci ? kde přespat? Zavrhli jsme původně plánovaný hotel ve vesničce Vason, který byl podle předběžného tel. hovoru s jeho recepční nad rámec našich finančních možností a vydali se sice stejným směrem, tedy na Vason, avšak po cestě jsme se dívali všude kolem na sebemenší orientační bod, naznačující možnost noclehu. Po silnici tekly proudy vody a bahna a i když bylo prakticky po dešti, měli jsme plné ruce práce udržet optimální stopu. Tím orientačním bodem byla nakonec postarší seňora, která nás italsky navedla na camp. Následně se nás zeptala odkud jsme a když jsme řekli, že z Čech, začala mluvit polsky. A tak nám cestu ještě zopakovala v polštině. No asi jsem ji moc nerozuměl, neboť jsem všechny zavezl úplně na opačnou stranu. Pak, každý dle svých možností zjistil správnou cestu a my konečně dorazili do campu u kterého byl i hotel, avšak zase ne zrovna pro nás. Camp vycházel cca 12,-EUR/osobu a noc, což bylo v horním limitu našich předpokladů, a tak jsme zůstali. Postavili jsme stany, najedli se a část z nás šla obhlídnout terén ? tedy bar. Dvojka piva 1,80-Eur, no tak jsme jich pár udělali. Když jsme dopíjeli poslední, přišel Šefca a začlo to nanovo?.aspoň se dobře spalo. Ráno jsme vyrazili docela brzo a dopředu říkám, že to byl jeden z nejhezčích dnů, které jsem zažil na motorce. I když ze začátku to moc nevypadalo. Cesta z Trenta do Riva del Gardy byla pomalá a s přibývajícím horkem skoro nesnesitelná. A pak se nám otevřelo jezero ?Lago di Garda? Je to velké a krásné jezero, ale to, co nás uchvátilo byla silnice ve skále, lemující přesně jeho břehy. Bylo zde nespočet tunelů a zatáček a taky spousta motorkářů. Bohužel některé tunely nebyli zrovna dvakrát dobře osvětleny a pokud měl člověk jako já v helmě tmavé brýle, bylo těžké i při rozsvíceném světle hledat správnou cestu. Místní motorkáři si s tím ale hlavu nelámali a na supersportech pouze v tričku, kraťasech a pantoflích lítali v tunelech i mimo ně jak namydlení draci. Po 45 km této trasy jsme dojeli do jakéhosi městečka plného turistů, kde konečně toho Libora chytli! No tak né, ale podle jeho slov měl pěkně nagnáno, když se před něj postavil policajt s červenou plácačkou. Naštěstí to bylo na přechodu a on jen pouštěl chodce na druhou stranu. Někde v těchto končinách měli zrovna sraz majitelé Goldwingů a tak jsme jich potkali snad stovky. Ať už trojkolky nebo s pořádným přívěsem, starší 1500 i novější 1800, zlatý, rudý, stříbrný, ze Švédska, Finska i Německa, no prostě paráda. Repráky jim duněli, jeli pouze v tričku a šortkách a na hlavách helmy s intercomy. Takže zhruba v polovině délky jezera jsme ho opustili a dali se nejkratší cestou do Brescie. Dále do Cremony a do Piacenzy. Někde za Piacenzou jsme zastavili u nějaké řeky, kde jsme se trochu posilnili a vykoupali v korytu řeky. Vody v tom moc nebylo a lidí kolem jak máku, ale v tom pařáku to bylo osvěžující. Šefca si dal nějaké místní pivo a vyrazili jsme dál. Nejkrásnější pasáž nás teprve měla čekat. Z Piacenzy jsme se vydali do Bobbia a z Bobbia do Janova. Nevím, kde náš táta (prezident) k týhle cestě přišel, ale byl to skvost. Jo, bylo nám nápadný, že tady jezdilo tolik motorek, převážně supersportů a kluci na nich ukazovali zdviženým palcem nahoru. Ze začátku taky bylo dost aut a špatně se předjíždělo. Pak se to vytříbilo a my si vychechtaný v helmě prožívali motorkářskou nirvánu. Tak krásný zatáčky v tak krásným prostředí prostě jen tak nenajdete. Bylo to fakt dost náročný a tahat Blacka z levý do pravý a hned zas do levý a furt dokola, to už dá pořádně zabrat. Ale to prostě nešlo přestat. Nakonec jsme si všichni pomlaskávali. Dokonce myslím že i Šefca, i když se mu to na začátku moc nelíbilo. Pravda na choperu si to nemohl tak vychutnat jako my. Zapil to dalším pivem, ač tvrdil, ze ho nechtěl. Prý chtěl po servírce vodu a ona mu dala pivo. Nevím jestli na ni mluvil italsky, nebo jiným jazykem, každopádně jako jediný stál před pípou, když jsme my ostatní brali lahve vody přímo z chladícího boxu a u baru pouze platili. Je to chudák, takhle ho ošidit. No co měl dělat, teď už ho musel vypít. Po této skoro až tragické události jsme se vydali směr Janov. Toto skutečně velké přístavní město jsme projeli skrz a řekl bych, že to nebyl zrovna dobrý nápad. Vlastně by se dalo klidně napsat, že to byl horor a fakt se divím, že tam ještě teď někdo z nás nebloudí. Jediný hezký okamžik si vybavuji při cestě po nadjezdu v centru města, kdy na Vás hned vedle zíraly obrovské komíny trajektů a jedné skutečně nadměrné zaoceánské lodi. Pár km za Janovem po Italském pobřeží jsme narazili na camp. Ceny kolem 13,-Eur na osobu, ale byli jsme tak utahaní že bychom zaplatili i dvojnásobek. Camp nebyl žádná sláva. Bylo zde plno lidí a nám dali místo trošku mimo. No aspoň jsme měli u sebe motorky a trochu i toho soukromí. Dostali jsme karty, které nás skrz turnikety pouštěly na pláž k moři. Postavili jsme stany (Šefca měl kolem dokola svůj vlastní dvorek), najedli se, šli se smočit do moře (ale už byla tma, tak to stálo za starou bačkoru) no a pak vytáhl můj bratr tu slivovici???..Já dopadl dobře, ostatní komentovat nebudu, ale kdybych chtěl, tak bych už do konce života nemusel pracovat. Zalehli jsme (až na výjimky) asi o půlnoci, když Šefca sytící zrovna italské imaginární blátošlapky ohlašuje ve tři ráno příjezd skupiny č. 2. Ohlašuje tak důsledně, že jsme všichni z okolí a věřím, že nejen z nejbližšího probuzeni a Vlkavští Havrani se spolu vítají alespoň další půlhodinu, při které z okolních bungalovů vychází podivné ?cornuto? a podobné výrazy. Jdeme spát. Ráno někteří vstanou bez obtíží, někteří s obtížemi a někteří nevstanou vůbec (ono 800km za den a příjezd ve 3 hod. ráno udělá s organismem svý), takže celkem chápu, když má Mirek se svojí přítelkyní kolem jedenácté dopoledne ještě hermeticky uzavřen vchod jeho plátěného apartmá zevnitř. Petr velice plynně komunikuje s místním obyvatelem vedlejšího bungalovu, sedá si k němu ke stolu a poklidně upíjí svou ranní kávu. Včera večer mu tento pán mimo jiné vychladil pivo a i když zbytek dostal až ráno, Petr nelenil a o jedno se s ním rozdělil. Ota ne a ne přijít na to kudy mu ta mrcha slivovice natekla do těla a dlouze nad tím vleže dumá. Po asi páté sprše na to zřejmě přišel, neboť se i on začíná připravovat k odjezdu. No zaplatíme a po třinácté hodině vyrážíme po italským pobřeží dál. Silnice je móóóc hezká, ale jak říkám je to státovka a na ní 11 motorek přivádí do varu jak svoje hnací jednotky, tak krev všech ostatních místních účastníků silničního provozu, kteří do jednoho zřejmě neznali vůbec pravidla a značky. Takže zase koupel ve vlastním potu. Alespoň nádherný výhled na moře a pobřeží nám tyto ?horké chvilky? poněkud zpříjemňuje. Zastavujeme u jedné pláže a hledáme sebemenší kousíček stínu. Pláže jsou privátní a tak po krátkém odpočinku pokračujeme dál. U jedné benzinky se dohadujeme, že dál budeme pokračovat po dálnici, protože to vedro je neskutečné. Najíždíme u města Imperia na dálnici a upalujeme směr San Remo a dál Francie ? Menton, Monte Carlo a Nice. Před hranicí platíme jak jinak hříšné mýtné a před námi se v odpoledním slunci skví náš cíl celé expedice Côte d´Azur. No a když už jsme za Itálií, snad by byla chvilka za ohlédnutím nad italskými benzinkami, tedy hlavně nad těmi ?nedálničními?. Nevím, jestli je to moderní budoucnost, která čeká i nás, anebo na rčení ?mladý Ital v zimě nepracuje a v létě odpočívá? skutečně něco je, benzinky byly prakticky plně samoobslužné ? tzn. s bankomaty buď na karty, nebo na papírové bankovky. No nedá se říci, že by nám to při tankování působilo nějaké problémy, po prvních pokusech se nám to doopravdy podařilo rozchodit, ale co takhle něco k pití? Malá boudička, kompletně zatažená venkovními roletami dávala jasně najevo, že tady svá hrdla nezchladíme, což asi po pátém až šestém pokusu na trase začínalo být velice nemilé. Výjimka snad byla pouze v Janově, kde sice boudička otevřená byla, avšak místní pan výběrčí nám mohl nabídnout tak akorát olej do motoru, maximálně do převodovky, a k tomu naše pomyslná ryska žízně ještě nevystoupala. Takže POZOR, pokud sjedete v Itálii z dálnice, mějte s sebou zásobu pitiva, jako do pouště. Tak zpátky na cestu. Dálnice to byla skutečně zajímavá. Tunely střídali opravdu vysoké mosty, takže si člověk dokázal představit, že ani tady nebude mýto nikterak levná záležitost, neboť stavba takové rychlostní komunikace asi nebyla nikterak levná záležitost. A taky že jo, až na to, že tady jste věděli hned na čem jste. Zkasírovali nás totiž hned na začátku a pak při každém projetí do jiného regionu. Za Nice hledáme odbočku č. 47 na městečko Villeneuve-Loubet. Podle jistého zdroje jsme zde cestou na Antibes měli najít soukromý malý camp, kde čeští motorkáři minulý rok nalezli zázemí za velmi slušných 7,-EUR/noc a osobu. Vyrazili jsme tedy hledat tento privát. Při jedné zastávce u kruhového objezdu, kde jsme čekali na znovuzformování naší kolony, se na nás usmálo štěstí v podobě plešatého chlápka v černým nátělníku a tetováním na levém rameni. Křičel na nás z jeho starý plechovky (asi Peugeot ? co jinýho taky ve Francii?) jako jestli náhodou nesháníme nějaký camp. No vypadlo z něj, že je taky motorkář (to vytetovaný bylo H-D) a že má camp kousek odsud a že nám dá slevu. No co, za shlídnutí nic nedáme, a tak jsme vyrazili. Přijeli jsme ke campu, chvíli přešlapovali u závor na kartu, až se konečně ten kluk plešatej objevil, podíval se na ceduli s ceníkem a říká: ?standart je 24,-EUR za 2 osoby a stan, dám Vám 50% slevu?, k tomu všechny další možnosti. 6,-EUR za noc - no neber to? A tak jsme si plácli. 4. Přijeli jsme až na večer, někdy po osmý a tam měli krásný 25m bazén, který byl ovšem po osmé večerní uzavřen. Tak ten francouzkej harlejář povídá: ?jestli se chcete vykoupat, klidně tu zídku přeskočte a vykoupejte se?. Wow ? to je teda frajer a v naší český kebuli začlo šrotovat, jestli nás ten kluk prostě nelakuje? Co když není vůbec odtud, nebo chce skutečného vlastníka maličko pozlobit. Recepce byla už zavřená a na klidu nám nepřidalo ani když se nám poněkud postarší páprda snažil překazit noční cachtání v již zavřeném bazénu. Anglicky neuměl, tak jsme ho česky někam poslali (aspoň v duchu). Když za chvíli přišel, zářil jak sluníčko na hnoji a všechno bylo najednou good a OK. Tak jsme si trochu oddychli. Camp to byl velice solidní. Sprchy s teplou vodou zadara (oproti placeným v Janově) a čistý byli i záchody, takže no problem. Kája vytahuje lihovinu z výrobny pana Jelínka, takže je jasné, že bude opět veselo a když se dílo podaří, tak i nablito. Dílo se naštěstí nepodařilo, takže jsme nebudili až takové pohoršení. Stejně už všichni spali. 5. Druhý den ráno, jsme přeci jen odchytli Deniho (plešatého motorkáře a majitele) a šli si vše ověřit do recepce, kde seděla jeho přítelkyně. Domluveno, včerejší cena platí i pro dny budoucí, pokud zde zůstaneme ? a my zůstali ještě další dva dny. 5.1. Přijeli jsme tedy v pondělí večer a na úterý byl naplánovaný výlet do města nejznámějšího evropského filmového festivalu - Cannes. Jak jsem se již zmínil, cesta po okreskách nepatřila mezi ty oblíbenější (tedy alespoň pro nás, kdo měl zalehávačky), ale tady jsme se přeci jen trochu odvázali a kůži nechali doma a vyrazili jen tak nalehko ve vestách a riflích (event. kraťasech). Pro kluky na choperech a samozřejmě pro ty více zkušené (Pavlíček a spol.) to nebyla žádná novinka, ty tak jeli skoro celou trasu z Janova (a možná i předtím), pro nás však představa sedřené kůže až na kost byla dosti výmluvným argumentem pro oblek z vola nebo tepelně izolované kordury (oblek Oťase). Jedeme tedy již městem a za pár chvil nacházíme parkoviště pro motorky přímo u pláže. Pečlivě zamykáme naše dvoukolové miláčky a připevňujeme pod řetězy i helmy. Nejlépe se jeví zajištěná proti příležitostným zlodějům Yamaha Milana, kterou obepíná obrovský řetěz bílo-červené barvy. Snad to odradí, neboť s přeřezáním této plastové překážky by zloděj věru velkou práci neměl. No Milan je dobrotivý a nabízí ještě k motorce nijak nezajištěnou koženou bundu. Tak si tak vykračujeme po ?Boulevard de la Croisette?, mrknem do přístavu na nějakou tu kocábku a končíme vyfocení před oním známým hotelem ??. a jdem zpátky. Kousek od motorek je hned pláž, tak neleníme, bereme si plavky a už ochutnáváme, zda je moře dostatečně slané. Milan objevuje pod vodou rejnoka, a tak většinu času stráví jeho pozorováním pouze po kolena ve vodě. My ostatní, kteří jsme až na dno nedohlédli, necháváme rejnokovi na pospas Milana a plaveme kousek dál. Petr, Kája a taky trochu moje maličkost máme jiný úkol ? potopit vzpouzející se bóji. Nakonec se dílo podaří a my s pocitem dobře vykonané práce odplouváme zpět ke břehu. Chvíli se vyhříváme na slunci, když místní plavčíci začínají podezřele kolíkovat území pláže, ze které chodíme do vody i my. Někteří z nás se domnívají, že je to kvůli Šefcovi, kterému mladá děvčata z našeho campu dala přezdívku Mobydick a přijeli záchranáři, aby tu velrybu zatlačili zpět do moře, ale pravda je jinde. Najednou přijíždí bagr hloubí jámu a jakýsi jeřáb na vodě stahuje nornou stěnu směrem k nám. Nečekáme však, jak to dopadne protože se zde stejně nelze již koupat, balíme kufry, převlékneme se a vyrážíme zpět do našeho campu. Zajímavý postřeh ? Milanovi nejenže nikdo neukradl jeho mašinu, ale nechal mu tam i tu bundu. No holt asi ty blbci prohánějící se ve vozech Porsche a jim podobných nejsou zřejmě motorkáři, anebo jim ta bunda byla prostě malá. Jsme zpátky v campu. Po osvěžení se v bazéně zaujímáme místo na plastových židličkách u baru. První doušky točeného Amstela jsou lahodné. Pivo je velmi dobré a i správně vychlazené. Bohužel, jeho cena odpovídá kvalitě. 4,- EUR za půllitr piva je vcelku dost, atak začíná donášková služba z místního krámku, kde za stejné množství Heinekena z plechovky dáš bratru 1,8-EUR. Zábava se rozjíždí a když je na stole asi 20 prázdných plechovek, přibrzdí nás majitelka baru s informací, že není zrovna vhodné konzumovat v jejím lokále donesený alkohol. To samozřejmě chápeme a odnášíme si dalších plných 20 Heinekenů ke svým stanům. Bohužel cena točeného piva byla pevná a i když v baru kromě nás nikdo nebyl, bylo vhodné udržet dobře nastartované přátelství s Denim i nadále bezkonfliktní. 5.2. Na středu je dohodnutá večerní vyjížďka do Monte Carla. Celý den se tedy různě poflakujeme po campu, koupeme se v bazénu a sledujeme stěhování jednoho bungalovu. To fakt nebudu dlouze popisovat. Prostě přijel dost velkej jeřáb a celej barák zvednul přes koruny poměrně vysokých stromů. Samozřejmě jsme nad tím kroutili hlavami a s pivem v ruce mu na dálku radili, jak to má udělat, že takhle to je blbě. Přišlo pozdní odpoledne (myslím kolem 16:00) a my se konečně vydali na cestu do Monaka. Vzali jsme to po dálnici a cca 5 km před sjezdem zjišťujeme, že nám chybí Aleš i se svojí slečnou. Mirek s ním tedy po telefonu domlouvá, že mu ten benzín za chvíli přiveze a jedeme dál. Sjíždíme z dálnice ? á Monaco chce po nás taky mýtné, a to dost (myslím, že někde kolem 2,-EUR)- a jedeme do Monte Carla. Přijíždíme k první benzince a začíná rychlé tankování. Mirek má flašky od Spritu plný a s Otou se vrací k Alešovi, zatímco Šefca si natankuje plnou nádrž nafty!! Kdo se v těch žabožroutích nápisech má vyznat !!! Takže dostáváme od obsluhy benzinky uříznutý kanystr a začíná operace výplach. Kája, Pavel i Petr se střídají a foukají co jim plíce stačí do nádrže a já drže hadičku pod nádrží se snažím trefit čůrek do kanystru. Když máme hotovo, vyhazuje nás jistý pán přičmoudlé pleti z benzinky a my jsme nuceni bez našich přátel pokračovat dál. Netrvá to dlouho a před námi se objevuje pověstné Casino. Parkujeme motorky mezi kolíky proti parkování a někteří neodolají a začnou nádhernou scenérii fotit. V tom přijde první policajt a mává rukou, jako že tady ne. OK, OK už jedeme. Přijde druhý policajt a říká: ?no, no, no?. Když přicházel třetí, tak jsme tedy už raději jeli. Sjedeme dolu k moři, na T-čku se dáme doprava a už jedeme tunelem, jako F1. Za tunelem nacházíme místo na zaparkování. Když přijeli i kluci Jeřábkovi s Otou, jdeme si projít celý okruh Gran Prix Monaco F1. Po jeho projití si sedáme u jednoho stánku a dáváme si litrové coly (resp. fanty). Příště až se Vás servírka zeptá, jestli chcete nápoj ?small? nebo ?medium? neříkejte ?big? ? pokud skutečně ten litr nechcete. K tomu kafe a pizzu. Šefca jako obyčejně ?medium beer?. No a pak se setmělo a Monte Carlo se rozsvítilo, včetně zaparkovaných obrovských jachet a plachetnic. Vracíme se k motorkám a díváme se do plovoucích příbytků těch bohatých lidí. Je to nádhera, vše je nádherně osvětleno, plazmová televize o úhlopříčce hodně přes 82cm hraje, kožené sedačky, dřevěné čalounění a dole zaparkovány dva vodní skútry. Naproti našim motorkám je výloha, kde takové jachty nabízejí, ale nějak jsem ty ceny raději zapomněl. Návrat probíhá klidně, až na to, že je zavřený tunel vedoucí na dálnici, a tak projíždíme po státovce. Už je však tma a příjemně chladno. Doprava je taky malá a my se za chvíli ocitáme v nějakém městě. Chvilku se tam motáme, blbneme na semaforech, až se dostaneme na dálnici a potom bez problémů domů. Jdeme rychle spát, protože ráno brzo stáváme a vyrážíme dál. Někdo domů, jiný do hor a někdo kam jinam ? do Bibione. 6. Ráno vstáváme a všichni odjíždíme z campu kolem 7:00hod. Ještě před tím jsme Denimu dali dva Gambrinusy ze Ševcových soukromých zásob ? za to mu chceme tímto poděkovat (Šefcovi). Dále dostal poslední nášivku této expedice a triko od Jelínka respektive od Benjamínka. Co se týče platby, musel jsem si to s tou jeho přítelkyní trochu vyříkat, ale pak jsme se dohodli. K již zmíněné ceně 6,-EUR na osobu připočetla ještě 0,38EUR jako tzv. taxu (což je ovšem běžné a setkáte se s tím kdekoliv). I tak to bylo super. 6.1. Jedeme. Naše skupina, kteří vyrážíme domů najíždíme na dálnici a sjedeme z ní až o den později před Rozvadovem, kde to ty němčouři ještě furt nemají dodělaný. Bylo to dost únavný. Ze začátku to šlo a kdyby nebyla dálnice před Cremonou ucpaná a my z ní nemuseli sjíždět, zvládli bychom toho i víc. Naštěstí jsme odchytli nějakého Itala na R1, který nás provez po okreskách až zpátky na dálnici před Benátkami. Tam mě začal zlobit Black. Jak byl hroznej hic a jeli jsme hrozně pomalu, větrák za chladičem byl neustále v permanenci, což neutáhla baterka. Když jsme pak čekali za mýtem na ostatní, už jsem mašinu nenastartoval. Kluci do mě ale strčili a my pokračovali v pohodě dál. To se stalo ještě jednou na odbočce, i když pak motorka naskočila. Ital dostal od Martina malého Gambáče a my frčeli směr Brenner. Skončili jsme kolem půlnoci u pumpy s velkým parkovištěm před Innsbruckem a za námi zůstalo cca 780km. Jo, mýto za Itálii něco kolem 40-ti EUR. Schovali jsme motorky za dva polský kamiony, lehli si na chodník vedle nich a začali chrnět. Asi kolem třetí ranní nás probudil mírný déšť. Nedá se nic dělat, balíme, motorky pod střechu a na pumpě kafe do krku. Já s Martinem chrápeme zatímco Ota s Liborem dělají jako že nic. Začíná solidně pršet a protože to vypadá, že jen tak nepřestane oblíkáme se do nezmoků a na rukavice navlékáme Kájův vynález ? igelitový rukavice z pumpy. Ve čtvrt na sedm jsme už zase na cestě. Přijíždíme do Rakouska a co to nevidím ? kluci rakouský chtěj 8,-EUR ani nevím za co. Podotýkám, že 10 denní rakouský známky nám náš prezident obstaral už dopředu. Projedeme Rakouskem pak přes Mnichov zpátky na Regensburg na přechod Weidhaus ? Rozvadov. Po cestě samozřejmě využíváme různé zastávky k protáhnutí skřehlých a zmoklých těl, jakož i přísunu nejlépe horkých tekutin z nejrůznějších automatů. U Mnichova je zácpa. Máme neskutečně velké choutky to vzít vpravo po dost široké krajnici, ale pohled na ostatní motorkáře ukázněně stojící v řadě aut, jakož i nekompromisní silný tón Oťasova hlasu nás nechává pouze pomalu popojíždět. Za chvíli se dostáváme do předmětu zácpy, a to zúžení pouze do dvou pruhů, kde už se to však pomalu rozjíždí. Bohužel stále v různých přeháňkách více či méně prší, což dost komplikuje rychlejší jízdu. Já mám už pěkně sjetou zadní gumu, která dostala řádně zabrat hlavně v Itálii minulou neděli cestou z Piacenzy do Cremony, a proto nechceme na tý vodě riskovat a zůstáváme i nadále na hrozně unavující dálnici. Chtěli jsme si to totiž zpestřit a trošku probudit naše už poměrně dost unavený těla, sjet z dálnice a trochu taky začít zatáčet. Zdárně jsme se dostali na hranice, na první pumpu, nabrali už za český a dál na Plzeň. Za Plzní další pumpa, jedno kafíčko bez rumíčka, zato s čerstvým pečivem a hurá ku Praze. Hle vidím město veliké, jehož zácpa hvězd se dotýká. Nojo, je pátek odpoledne a před námi krom pondělka svátky. Kdo není pražák, zůstává v Praze, ostatní URÁÁ pryč. Prakticky ze sjezdu na Barandov až po Černý Most je narváno. My už jsme však doma a mažeme to co to dá mezi dvěma rychlými pruhy a někde i po pravé krajnici. Tak se v mezích možností dostáváme k poslední pumpě před odbočkou na Kolín. Začíná loučení, poklepání pravicemi, poslední rychlý retko a znovu do zácpy. Pak už se to pomaličku rozjíždí a každý už maže k domovu sám za sebe. 7. Určitě to k delším, ale někdy i ke kratším výletům na motorce patří, zvlášť když projíždíte takovýma horama, jako jsou Alpy. Prostě deště i pořádného pařáku jsme si užili dostatečně a i když toho mohlo být od každého trochu míň, úplně bez toho by to byla asi zase nuda a nebylo by o čem vyprávět. Užili jsme si svý a někdy toho bylo tolik, jako různé zácpy a extrémní počasí (+32°C v Itálii a Francii - + 13°C v Čechách), že jsme vážně uvažovali o nášivkách na naše vesty s nápisem ?extrem club?, nebo něco podobného. No myslím, že časem ty příjemnější chvíle převáží ty nepříjemné a do příští expedice zůstane tohle téma otevřené. Každopádně jsem si jist, že na té příští se o tom znovu začne uvažovat. 8. Co napsat závěrem? Uspěšně jsme dovršili Expedici RBE ? 1 FRANCE 2005 nazvanou naším prezidentem MOTOTURISTIKA JEN PRO ODVÁŽNÉ JANOV ? MONTE CARLO (24.6. ? 2.7.2005) a i když to bylo náročné, bylo to fajn. Doma je doma, i když tady zatím furt prší. Rodina si nás bude zase chvíli vážit, tak toho využijte a naložte si plný talíře. Přece jen těch jídel z plechovky už bylo dost. Jinak se zažilo spousta legrace a viděli jsme plno nádherných míst. Sen jednoho člověka byl splněn do puntíku. Vlkavští Havrani pokořili další (a nejen jednu) hranici. Obohaceni o další zkušenosti sbíráme sílu a nejpozději za rok zase wrooouuum nabalit a vyrazit. HAVRANI ODLÉTÁME !!! PS: Díky Oto a kup si toho bavoráka, ať na Tebe s tím Maraudrem nemusíme za každým rohem čekat !
Komentáře (0)Add Comment
Napiš komentář
 
 
menší | větší
 

busy