|
Stalo se to zase, znovu, pořád se to stává,
Zase ta chvíle, kterou život nevyhrává.
Další člověk, který se nevrátil zpátky domů,
Komu stane se to příště? Komu?
Mnohdy si za to můžou lidé svojí hloupostí,
Může za to snad omamná radost z rychlosti,
Snad nedostatek úcty někde v nás,
Stává se to stále zas a zas.
Tisíckrát to slyšíme, proletí to kolem v dáli,
Nejednou o někoho jsme se báli,
Vrátí se nám nebo nevrátí se domů?
Kdy poznáme, že došlo k nějakému zlomu?
Každý týden umírají lidé a my nemůžeme se tím pokaždé trápit,
Však pak přijde informace, co dokáže nás sklátit,
Najednou není to nikdo cizí, je to někdo blízký nám,
Najednou říkáte si: „Co teď dělat mám?“
Možná jel rychle, možná nezvládl svůj stroj,
Možná se kolem něho proletěl včelí roj,
Možná za to nemohl a možná jo – kdo ví,
Často se to ani nikdo nedoví.
Tolik smrti na silnicích, však jezdit budeme dál,
A nejspíš se i předhánět, kdo na kolínko si to tam či jinde dal,
Soupeřit, předjíždět, sami se sebou se prát,
A riskantní hru dál budeme hrát.
A mnohdy by stačilo málo a člověk žil by přece ještě teď,
Stačilo by do té zatáčky tak rychle nevletět,
Nepředjíždět, když nevidíš, co za horizontem čeká,
Nehrát si třeba na nejlepšího mistra světa.
Čas nevrátíme, ale budoucnost v rukou stále máme,
Kéž aspoň někdy pro sebe a své blízké něco uděláme.
Přemýšlejme, vždyť chceme se přece z cesty vrátit domů,
Nechceme vyjet vstříc nejbližšímu stromu.
Stačilo by přemýšlet a trochu úcty v sobě mít,
Jezdit s tím, že chceme i další dny s ostatními žít.
Něco neovlivníme, ale něco v rukou přeci máme,
A na ty, kteří už to propásli, tiše vzpomínáme.
Až příště někam pojedu a budu se opíjet radostí z jízdy zas,
Přesto mi v hlavě bude pořád znít varovný hlas.
Hlas, který připomene mi, že já mám to štěstí žít,
Štěstí, které nehodlám nijak zatratit.
 |
Články 
RSS feed komentářů
