Tak takhle vypadá moje hodnocení jízdy na tandemu R1 poté, co jsem se na ní skutečně povozila na různých silnicích...

    Jak už jsem psala v předchozím článku, zakouším teď, jak se jezdí na tandemu R1. Cesta za deště do Hradce mi toho moc nedala, tak nějak nebylo jak hodnotit. Z Hradce jsme se ale na sraz do Lednice vydali již za lepšího počasí. Sice ještě spadlo sem tam pár kapek, ale nebylo to nic strašného. Jen v tom provlhlém oblečení nebylo zrovna nejlíp.
    Každopádně cestou jsem už měla možnost lépe poznat R1. Když jsme jeli po lepších silnicích a né zrovna po nějakých děravých a záplatovaných, bylo to docela v pohodě. Dave nosí páteřák a tak jsem se mohla díky tomu opírat jednou rukou o jeho záda, přičemž páteřák mou váhu rozložil tak, že jí Dave prý téměř necítil. Druhou rukou jsem se držela onoho pásku, který jsme přidělali dozadu na sedlo. Když jsem si na R1 zvykla a věděla jsem, jak se zhruba chová v zatáčkách, už jsem s ní neměla zas takové problémy. K mému velkému (a pozitivnímu) překvapení jsem po sedle nijak moc neklouzala (obrovský rozdíl proti tomu, když jsem jednou na jiné R1 jela chviličku v džínách) a když už jsem si vychytala systém, jakým se mám držet, když nedosáhnu na nádrž a nechci Dava umačkat, bylo to fakt v pohodě. Jenomže na dobrých silnicích.

    Když jsme se cestou dostali do objížďky po fakt mizerných silnicích asi tak desáté třídy (a ještě víc později na sraze během vyjížďky, kdy jsme pěkný kus jeli po silnici samá záplata), poznala jsem, jaký je tu zásadní rozdíl proti VFR. Každá nerovnost, která na silnici je, záplata, dírka, kamínky, to všechno na tandemu R1 neomylně poznáte. Ne však, jak by někdo možná odhadoval, na bolesti v sedací části svého těla, nýbrž v páteři. Alespoň v mém případě. Já cítila každou nerovnost v zádech, přesněji v obratlích mezi lopatkami. Jediné, co páteř trochu odlehčovalo, bylo zapírání do stupaček. Jenomže musím říct, že mě po nějaké době začalo dost urputně upomínat moje levé koleno, že se mu to taky zrovna nelíbí. Ale kolena mě někdy bolela i na VFR, i když ne tolik.
    O jízdě na R1 bych toho mohla vyprávět i za ten jeden víkend docela dost. Najeli jsme zhruba 1070 km od pátku do neděle, ale asi bude lepší, když to shrnu. Na tandem R1 si asi člověk musí chvilku zvykat, musí si tak nějak vyzkoušet, co to kdy dělá a kam vás to kdy tlačí nebo táhne (rozdíl oproti VFR poznáte hned po pár zatáčkách, rozjezdech a brzdách). Ale na to všechno se opravdu dá zvyknout. A pokud nejedete vyloženě po rozsekaných silnicích, cestu na R1 si snad budete i užívat. Já jsem hrozně ocenila to, že jsem konečně jednou taky přes Dava viděla dopředu. Průšvih nastává na rozbitých cestách, to už je pak trošku boj. Já jsme z R1 slezla rozlámaná a poničená, jako by po mě přejel parní válec. Ale přesto, když se mě pak Dave zeptal, jestli má teda R1 prodat, když na ní tak trpím, tak jsem bez zaváhání odpověděla, že pokud jízdně vyhovuje jemu, tak ať si jí rozhodně nechá a nezbavuje se jí. Je to dobrá motorka. A i když jezdit na tandemu vyžaduje trošku sebezapření a někdy i silnou vůli, aby člověk neseskočil za jízdy a nešel raději pěšky, věřím, že si na sebe časem zvykneme a nějak to vychytáme, abych si tu jízdu opravdu pořádně užívala.

 

 

                                                           Mája
 

PS: Ještě mě tak napadá: jeli jsme vzadu s brašnama i bez nich. Popruhy od brašen trošku tlačí do zadku, ale né nějak moc. Původně jsem myslela, že by mohli pomáhat proti klouzání při průdkém brždění, ale nějak jsem v tom nepoznala rozdíl...