Když Dave začal uvažovat o tom, že vymění naší VFR za jiný stroj, nejdřív jsem ho nebrala moc vážně. Ale nakonec jsem poznala, že se opravdu chystá koupit něco jiného. Nechala jsem výběr na něm, aby si koupil to, co chce on, bez ohledu na mě. A tak jednoho dne přišel s tím, jestli s ním zajedu pro novou motorku. Yamaha R1.

 

    Stroj jsme dovezli, přihlásili, zřídili povinné ručení. A vzhledem k tomu, že jsme měli na víkend naplánovanou účast na sraze v Břeclavi, směr naší první cesty na R1 byl jasně dán. Dave ji ještě projel předchozí den, já na ní však poprvé měla sednout v pátek ráno. Nejprve cesta k Hradci Králové (cca 90 km), dopoledne u Dava v práci a potom směr Břeclav (cca 215 km).
    V pátek ráno, když zazvonil budík, venku lehounce poprchávalo. Tím jsme se rozhodně nenechali zastrašit, navlékli jsme si oblečení, Dave si vzal i nepromok (který já bohužel nevlastním). A vzhledem k tomu, že jsem mrňous a Dave naopak dlouhán, nedosáhnu přes něj na nádrž a vzadu na R1 není madlo, dodělali jsme ještě malou vychytávku. Do poutek v zadní části sedla jsme provlékli popruh, aby bylo aspoň trošku čeho se držet. A pak už jsem se statečně vydali na cestu.
    Během chvíle se ale spustil pořádný liják. Oproti VFR jsem na R1 chráněná proti dešti minimálně, takže na mě pršelo dost solidně. Navíc dělené sedlo mi dávalo jasně najevo, že budu sedět právě tam, kam mě zrovna která zatáčka pošle. A tak jsem občas tak trošku klouzala zleva doprava a hlavně zpředu dozadu a naopak. Nicméně díky našemu zadnímu popruhu to nebylo nic, co by se nedalo zvládnout. Po chvíli cesty, kdy už jsem začínala pociťovat mokro v rukavicích, jsme najeli na hradeckou dálnici. Panelka mi dávala docela zabrat a po chvíli jsme museli zastavit pod mostem. Chvilku jsme oddechli, popojeli jsme na benzínku a tam už Dave vytahoval nářadí (skoro mi to připomíná jízdy na jawě, tam člověk taky vytahuje nářadí každou chvíli). Tentokrát jsme ale jen změkčili tlumiče. Dali jsme si taky něco malého k snídani, vyždímali rukavice, vylili vodu, co natekla všude možně (boční brašny, záhyby rukávů, batůžek…) a vydali jsme se dál vstříc silnici, jedné stopě, dešti a kamionům, které nás vřele zaplavovaly sprchou od hlavy až k patě… Cestou jsem dokonce zjistila, že mi nějakým záhadným způsobem teče do helmy a přímo před očima mi z molitanů teče potůček.
    Vzhledem k počasí a tomu, že jsme jeli po dálnici, nedalo se říct, že bych si jízdu na R1 zrovna užívala. Vlastně skoro ani nevím, jak se na ní jede. Zatím jsem se akorát tak krčila před deštěm a nic moc jsem neotestovala. Musím ale říct, že zadní popruh, který jsem tam přidělali, se báječně osvědčil, zejména při brzdění a rozjezdech jsem ho opravdu ocenila. Člověk by ani nevěřil, jak moc může takováhle maličkost pomoc.
    Jaké to vlastně je na R1 poznám pořádně až někdy jindy, za sucha a v pořádných zatáčkách. Teď zrovna sedíme v kanclu, všude rozvěšené věci, sušíme a doufáme, že než vyrazíme dál, tak ten déšť přejde. No, uvidíme. Takže o tom, jak se vlastně jezdí prckovi vzadu na R1 vám napíšu až někdy jindy, snad to otestuji brzo.

 

 

                                                                                Mája 

 

PS: Už je tu pokračování... Klikněte zde